Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Jméno, které v sobě skrývá příběh

Víte, kolik je na světě Lidic?
Stovky, možná tisíce. Ale nejsou to názvy vesnic, ale žen a dívek. Jméno Lidice jim dali rodiče k uctění památky tragédie z roku 1942.

Můj lidický kamarád Zdeněk Fous na podzim roku 2010 oslovil prostřednictvím internetu ženy se jménem Lidice. Chtěl vyzvědět původ jejich křestního jména. Nečekal takové množství odpovědí, jen on sám má teď mezi přáteli na Facebooku 150 žen se jménem Lidice.

Nejvíce žen s tímto jménem najdeme v Latinské Americe – Lidice, Lídice, Lidicita nebo Lidise. V Latinské Americe byla obrovská propagace Lidic v literatuře, v tisku a jméno obce Lidice se tak stalo symbolem míru a solidarity, což mnohé rodiče inspirovalo k pojmenování svých dcer. V dnešní době se jméno v rodinách většinou dědí.

Z korespondence se Zdeňkem Fousem vím, že nositelky tohoto jména přesně ví i po 70 letech, proč toto jméno mají a většina z nich touží Lidice navštívit.

Jedna z nejslavnějších žen s tímto jménem ekvádorská mezzosopranistka, nyní sólistka státní opery v Buenos Aires,  Lídice Róbinson Lidice nejenže navštíví, ale i zazpívá v programu „Děkovného koncertu PRO LIDICE“ v sobotu 9. června 2012 od 20.00 hodin u muzea Památníku Lidice.
Zazpívá se sborem Duha, který vede paní vychovatelka Anna Holeyšovská. Děti mají v družině nástěnky s fotografiemi Lídice Róbinson. Paní vychovatelka pravidelně vyvěšuje nová psaníčka, která si mezi sebou Lídice s DUHOU vyměňují.

(Mimo jiné vystoupí Lídice Robinson i v Plzni a to 11. 6. od 18:00 v centrálním parku na Lochotíně na vzpomínkovém aktu „Lidice budou žít – Lidické růže pro Plzeň“.) 

V době, kdy sepisuji tento příspěvek, mi přeposílá Zdeněk přeložený dopis od jiné Lidice, která vloni v květnu obec, podle které má jméno, navštívila:

Vážený Zdeňku Fousi,

v tomto roce, nemůžu být s vámi v Lidicích, ale mé srdce tam bude, a tady je moje upřímné vyjádření k této 70leté lidické tragédii: Lidice budou žít – můj článek v časopisu. Víte, že pracuji v tomto časopise v São Paulo (Brazílie) jako novinářka. Prosím, pokud budete chtít jeden výtisk tohoto časopisu, pošlete mi adresu, zašlu Vám jej. Název v textu tisku znamená: posvátný akt jmen givin pro  syny a dcery. V Brazílii máme jeden milión čtenářů.
Lidice Ba

Příběhy žen se jménem Lidice vycházejí pravidelně ve Zpravodaji stejnojmenné obce. Stojí za to se s nimi seznámit – sestřička v kolumbijské nemocnici, dokumentaristka z Chille, bolivijská výtvarnice, …

Na webových stránkách Památníku Lidice jsou, bohužel, o těchto ženách jen strohé informace, často jen jméno bez fotografie a příběhu.
Těším se, až Zdeněk Fous s novým knihovníkem vše, co o ženách zaznamenal, dá na web lidické knihovny.

Osudy žen, jejich vyprávění a korespondence s nimi jsou zajímavé a ráda bych je měla ucelené. Protože přes ženy se jménem Lidice se dá zajímavě podat dětem (a nejen jim) česká historie a tragická událost, na kterou se teď při 70. výročí vyhlazení obce Lidice často vzpomíná.

Malý výběr z korespondence Zdeňka Fouse:

Lidice Zuniga (Mexiko) – křestní jméno ji vybral otec, který o tragédii četl. „Moc se mi líbí a jsem na něj patřičně hrdá. V Mexiku je neobvyklé, ale je hezké. Je spojováno se symbolem růže.“

Lidice Ganchozo (Ekvádor) – pracuje na ministerstvu zemědělství. „Jméno mi vybrala maminka, protože si četla v novinách článek o této lidské tragédii.“

Lidice Gonzáles Blanco – kubánská sklářská výtvarnice, která žije v Bolívii. „Jsem hrdá na své křestní jméno Lidice, které mi dali rodiče. Znám historii Lidic. Ráda bych se někdy do ’své’ obce přijela podívat…“

Lidice Candelario Matos (Portoriko) – „Určitě vás bude zajímat, že v portorickém městě Ponce se nachází Lidická ulice.“

Lidice Mandizabal (USA) – „Když bylo mé matce deset, dozvěděla se o lidické tragédii a rozhodla, až bude mít dceru, že jí dá na památku toto jméno. I já pokračuji v započaté tradici a moje osmiletá dcera se také tak jmenuje. Říkáme ji zdrobněle Lidicita. Věřím, že až bude větší, tak obec Lidice navštívíme, je to naše velké přání.“

S dětmi je také zajímavé vyhledávat místní pojmenování podle Lidic.
Na závěr uvádím krátký „světový“ výběr:
kromě nositelek jména s příběhem můžete najít v Mexiku, USA, Brazílii a Panamě obec Lidice, v Peru, na Kubě, ve Venezuele či v Izraeli najdete čtvrti takto pojmenované. Ulice najdete v mnohých městech, např.: v americké Dakotě, Chille, na Ukrajině, v Lucembursku, Německu, Itálii nebo v Bulharsku.




 

 

 


Školní lásky

Nějak nám ve škole v tom adventu kvete lásky květ, jako kdyby máj byl.
Honza z osmičky zapomene vyzvednout svoji sestřičku z družiny, prý má myšlenky u Báry… No, budiž mu prominuto, Bára s kluky pěkně mává a jak pozoruji o přestávkách, nemá z ní „hlavu v pejru“ jen on.
Po obědě pláče Pavlínka, že s ní nechce jít ve dvojici Petřík a ona ho má tak ráda.
Druhačka Stázinka si mi stěžuje, že už se s tím Fandou rozvedla, protože je přííííííšernej.

Za okny se rychle tmí a já poklízím nahromaděné věci z mého pracovního stolu, Erik tu má obrázek pro babičku, čí je asi ten zámek od šatní skříňky, třídím šablony, vystřihovánky, spousty a hromady papírů a co je tohle? Velký přeložený papír s rudým srdcem.
Otevřu jej, najdu tam vložené ozdobičky a tento text:
MILÁ IVČO MÁM TĚ RÁD ALE NEVIM JAK TI TO ŘÍCT
NO PROSTĚ TAK PROSTĚ CHCI TI DÁT PUSU
ALE JÁ SE STIDIM PROSTĚ TO MÁME V RODINĚ
NO TAK VÍŠ CO PUJDEME NA RANDE
A DOOPRAVDY NEVIM KAM

Já dostala minulý týden srdíčka dvě – od holčiček, ale tohle mi opravdu nepatří. Ctím, že cizí psaní se nečtou, ale když k tomuhle jsem přišla nevědouc, co to je a těch pár řádků se tedy hned do paměti zarylo. 
Zítra předám psaní adresátce. Jen jestli už ten pisatel bude vědět, kam na to rande?

 

 

 

 

 


Něco pro pekelníky i poetické duše

O adventu bývá ve škole napilno, však to znáte. Všechna dobrá předsevzetí, že letos to bude už opravdu rozjímavý a klidný předvánoční čas, často ve školní realitě vezmou za své.

Neustálý kontakt s malými školáky, ale v člověku uchovává stále trochu dětské duše. Vlastně když o tom tak přemýšlím, díky nim v této předvánoční době rok co rok opět žasnu nad jejich touhami, obavami, těšeními se, přáními.
Nejdříve to začíná každoroční školní akcí při rozsvěcení stromku o první adventní neděli a pokračuje to těšením se na Mikuláše a malými obavami z čertovské návštěvy. Ty většinou rozptýlím velkou zásobou veselých historek, kterých mám za ta léta už mnoho. Když si ráno v družině zhasneme a uděláme černou hodinku při svíčkách, připadá mi to, že se vracíme do dob našich pra a praprarodičů, ale děti se na to neuvěřitelně těší. Není neobvyklé, že děti, které ráno do družiny nedochází, přemluví rodiče, aby mohly ráno jít dřív do školy. Najednou jsou z čertic a čertíků andílci a poslouchají pro mě už otřepané historky a sami přidávají své a předhání se, kdo odvypráví lepší.
Odpoledne se děti samozřejmě těší na různé čertoviny a dnes bylo v družině peklo. Představte si, více jak třicet rozdováděných čertíků, kteří jsou po vyučování plní nevybité energie, to je občas rambajsu, že by i pekelník vzal raději nohy na ramena. A my jsme si dnes tedy to „peklo“ plné čertů udělali. Moji malí čertíci měli plné ruce práce a v družině byl až „svatý“ pokoj. Paní uklízečka nám bleskurychle dodala větve okolo kotle s čerty a celou nástěnku nám pomohla udělat, takhle nám ostatně sama od sebe vypomáhá často.

P1040975     P1040977

 

 

 

 

 

 

 

 

Ale nezapomínáme ani na poetické duše. Děti si při letošním zatím marném čekání na sníh vyrobili družinové čtení na téma „vločka“.

P1040972 


SPADLA VLOČKA

SPADLA VLOČKA DO RYBNÍČKA,
PŘIPLAVA K NÍ RYBIČKA:
„COPAK TADY DĚLÁŠ, VLOČKO?“,
ZEPTALA SE RYBIČKA.
KRÁSNÁ VLOČKA, KULÍ OČKA
A VYPADÁ JAKO KOČKA.
„NECHCEŠ BÝT RADŠI RYBIČKA?“
„NE, NECHCI SKONČIT JAKO ZMRZLÁ ČOČKA,“
POVÍDÁ TA SPADLÁ VLOČKA.
(Pepa)

Hezký advent, žádné pekelníky okolo sebe a aspoň trochu poezie…


Co a jak nás inspiruje?

Naplňuj svůj život tím co tě posune – to je inspirativní název posledního příspěvku Jany Langerové.
Co naplňuje naše životy, abychom se posunuli? Umíme to předat našim svěřencům? Umíme rozbourat navyklé stereotypy? Kde hledáme a nacházíme inspirace pro náš život a práci?

Tento víkend jsem měla hodně inspirativní. V Plzni se konaly souběžně tři akce, které roky navštěvuji.
Pro moji práci jsou nejinspirativnější a okamžitě nejvyužitelnější Dny vědy a techniky, koho by nenadchly třeba Brouci a hejblata nebo gymnaziální debrujáři ze Stříbra se svými prezentacemi a pokusy Od Einsteina k Mudrcovi a mnoho dalších.

Jenže času málo, protože já jsem měla ponejvíce víkend divadelní, od pátku do neděle jsem stihla šest představení z nabídky 19. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo.
Nadchl mne polský Ženský chór („alternativní a hudební divadlo“). Tento moderní tragický chór tvořilo 28 žen různých profesních a věkových skupin, texty narušovaly jazyková a zaběhnutá klišé.
Ještě jedno polské „okouzlení“ – tentokrát akustická performance Stůl.
Objevem pro mě bylo dokumentární monodrama inspirované životem a dílem první profesionální divadelní režisérky Magdy Husákové Lokvencové  M. H. L. od slovenské nezávislé herečky a režisérky Slávy Daubnerové.
„Nářezem“ pro mě ovšem byla téměř čtyřhodinová dramatizace fantaskního románu Led od ruského autora Vladimíra Sorokina, kterou do Plzně přivezlo Národní divadlo! z Budapešti. A tady musím citovat: Posláním Národního divadla je vštípit divákům otevřenost, toleranci a zvědavost. Podle uměleckého ředitele Róberta Alföldiho jsou „vztahy v současném světě otázkou přístupu – to znamená: jsem zvědav na myšlenky druhého, a toho zase zajímá, jakým způsobem uvažuji já – společně se pohneme kupředu.“ (citováno z oficiálních webových stránek www.festivaldivadlo.cz)
Další dvě představení už mě nikam neposunula…  Antona Pavloviče Čechova čtu ráda, ale shlédnutá derniéra Racka ve mně zanechala pocity spíše rozpačité a skvěle obsazené představení Dealers Choice mě víceméně tak trochu nudilo.

A třetí tradiční akci Festival řemesel v ZOO Plzeň a 10. narozeniny statku Lüftnerka jsem pro letošek vůbec nestihla, takže letos si u mě návštěvníci nemohli nechat naklepat kosu nebo srp a ani jsem si nezazpívala s vozembouchem.

… a mě hned vždy napadá, jak vše využiji směrem k dětem, co jim mohu ze zážitků zprostředkovat, jak se podívat na svět okolo sebe jinak a také mě baví „povídání“ se studenty a žáky. O víkendu jsem se tak např. seznámila s akcí Otevřené muzeum – Horní Maršov, no, nejsou cíle tohoto projektu inspirativní i pro nás další?

 


 

 

 


Soutěžní odpoledne? A kdo je vítěz…?

Ano, připravila jsem se na soutěžní odpoledne pečlivě.
Závodní trať vyznačena a „opentlena“, foťák a stopky připraveny v pohotovostní poloze, seznamy dětí v deskách. Motivace provedena, hymna Družiniády zapěna, vedlejší hry a činnosti vysvětleny, materiál a pomůcky na svém místě. Slunce svítilo a nic nebránilo užít si pěkné družinové odpoledne.

Jen jsem už dopoledne hledala hromadu publikací, které jsem chtěla roztřídit a v neděli jsem si je z domova do školy přinesla. Pro mé oko zůstala tato hromádka neviditelná.
Před zahájením vlastní „soutěže“ (disciplína MIX) jsem pouštěla první várku dětí na autobus (někdy moje práce připomíná dispečera dopravy, do naší školy dojíždí děti z mnoha okolních obcí nejen vícero autobusovými linkami, ale i vlakem) a první problém – dva sourozenci bez peněz na autobus.
Ještě u šatnových skříněk se jedna prvňačka nemohla dostat do své skříňky, na které visel cizí zámek a ona si ji nezamyká. Školník na zkrácený úvazek už ve škole nebyl a skříňka s cizím zámkem byla tudíž nedobytná.
Při přecházení na místo určení se dalšímu prvňáčkovi uvolnila karabinka a klíček jako na potvoru propadl do díry pod kovový rošt na čištění bot. Mezitím přišla jedna maminka, jestli se nenašly sportovní boty její dcerky. Pak přišel jiný žáček, že zapomněl čítanku ve třídě…
S malým zpožděním a novou motivací jsme se pustili do soutěžní disciplíny za velkého povzbuzování a hlaholu. Foťák se ke slovu nedostal, protože stopky a zapisování výsledků a průběžné úpravy tratě zaměstnaly moje ruce dostatečně.
Přestávka a další pouštění na spoje, ouha – mezitím si jedna holčička přivodila krvavé koleno. Opět posunutí her a nezbytné ošetření, poté nalezena vypadnutá průkazka na vlak dalšího prvňáčka a pak šupem a velkou rychlostí odeslána neodešlá a do vedlejší hry zabraná prvňačka na poslední autobusový spoj domů.

Závodění pro dnešek dokončeno a v koši na závěrečnou pohybovku nenalezen slíbený „padák“ (to nemám ráda, když si někdo něco půjčí a neřekne nic a nevrátí…)

Na závěr malé vyšetřování ztraceného bublifuku… a byl přeci jen u „jednoho“ chlapečka: „Já viděl takového velikého kluka, který ho tady bral a já mu říkal, proč to bereš, to patří paní vychovatelce, a tak jsem vám ho schoval do své tašky.“  V pondělí mi „schoval“ nový časopis Sluníčko do své skříňky, aby ho nikdo neukradl…
Nakonec jsme se málem nedostali ze školy, protože se nějak uvolnily panty dveří a ty nešly otevřít.
A dnes jsem čekala s posledním čekatelem na rodiče jen čtvrthodiny navíc.

Jak to vše dopadlo?
- peníze na autobus půjčeny
- nalezen pravděpodobný majitel zámku, který nechodí do družiny, ale bydlí přes ulici. Ochotná paní uklízečka pro něj došla a skříňka odemčena. Byl to ON! (Ještě, že mám ráda luštění záhad zamčených pokojů atp.) Holčička přezuta a uklidněna.
- klíčky za velkého „davu diváků“ vyloveny
- ano, boty na tělocvik jsem našla už ráno, ale nenašla jsem majitele a znáte to, nic nikoho není a když není podepsáno…Maminka šťastně odcházela, že nemusí kupovat nové.
- ubrečenému žáčkovi umožněn přístup do třídy a učebnice nalezena
- na krvavé koleno bylo šťastně „zapomenuto“ ve víru dalších událostí
- průkazka prvňáčka k vlaku sprintem doručena starším ochotným a tím směrem domů jdoucím druhostupňákem
- zabraná do her prvňačka autobus stihla
- „padák“ se snad najde…
- vchodové dveře nadzvednuty
- s pečovatelkou prvňáčka, který „rád uchovává cizí věci u sebe“ snad citlivě promluveno
- s opozdilou maminkou se chvíle mého ukončení provozu při vzájemné a veselé debatě jaksi prodloužila :)

(Pozn.: A mě dnes napadlo: „Jaké je potřeba na tohle vzdělání?“ A povzdech – mít tak k ruce nějakého asistenta…)

 


Rozjezdový mumraj

Letošní rozjezd je v družině trochu chaotičtější – dětiček se přihlásilo 44 a já jich můžu mít v oddělení maximálně 30, takže se tenhle týden řeší organizace a ladí provoz.

Včera jsem musela na chvíli zabavit 42 dětí a to ať se mi pak někdo diví, že moje mimika není úplně standardní. Pravda je, že děti jak přibité poslouchaly moje vyprávění a s kamenným obličejem a monotónním hlasem bych toho asi nedosáhla :)

Malé včerejší roztomilosti s novými prvňáčky:

  • nejmenší prvňačka V. si ušpinila trochu okraj svetříku při obědě, teda ona ne, udělala jí to nová spolužačka A., znáte to, to já ne to on(-a).  A nic na tom nemění, že ušpinění od omáčky bylo nepatrné, jenže V. brečela, že to tam nemůže mít a ať jí to „uščíhnu“, hezky jsem s ní rozprávěla, jak jí to teta vypere a že to není ani vidět a že kdybych to stříhala,  svetřík by se jí rozpáral. V určeném čase jsem jí s bratrem poslala na autobus a další prvňačka N. jí to umazání ochotně tedy venku ustřihla. To vše pak jen vím z vyprávění paní uklízečky, která si TO vše na zastávce vyslechla…
  • venku bylo včera krásně, a tak jsme s dětmi před odchodem na hřiště chvíli trávili  před pavilonem a za okamžik koukám, co tam za keři ten jeden prvňáček dělá. Asi budoucí umělec – hezky si natrhal kdoule, vyhrabal hlínu, nanosil klacíky a skrytě maloval na naši nově opravenou žlutou zeď – dnes ráno to myl kartáčkem z domova a naštěstí to šlo dobře dolů. Já mám tedy pro „umění a tvoření“ pochopení, ale zde jsem pochopitelně musela umělecké ambice zarazit, ale už plánujeme velká legální „plátna“.
  • další prvňáček (mimochodem jeho otce jsem měla kdysi ve školce) se zase na vycházce urazil na kamarádku a nechtěl se s námi vrátit a držel se konstrukce lanovky a vztekle prskal na spolužačku (opět A.), a tak jsme se s „třeťáky“  teď už mazáky vědoucně usmívali, kolik dětí letos budeme muset „vychovat“…

Dneska mi říkala nová paní uklízečka: „Já tak na vás koukám, vy jste i zdravotní sestřička a všechno možné.“ Ráno jsem řešila vícero bolení bříška, blinkání nebo odpoledne telefonické buzení tatínka za pomoci zaměstnané maminky, aby si vyzvedl zapomenutou dcerku.

A jen doufám, že po neklidném rozjezdu nastane čas pro naši DRUŽINIÁDU, aniž bych se musela rozkrájet.
Doufám také, že občas nalákám na pomoc druhostupňáky, se kterými se budu letos bavit s fyzikou. Už mají naplánovanou fyzikální šou pro „moje malé“.

(Pozn.: Dnes po příchodu domů jsem zatoužila dělat „paní“ v tiché galerii. Pravda, hned jsem si už plánovala, co vše bych tam mohla připravovat za programy pro školáky, rodiny s dětmi a vůbec…)

 


Vesmírná mise končí

Každý rok motivuji děti v mé družině celoroční hrou. Letos jsme cestovali vesmírem.

Toto téma jsem už před lety zpracovávala jako celotáborovou hru a bylo mi líto nashromážděných her, pokusů, aktivit a činností dále nevyužít.
Už na konci prázdnin se začaly na školním webu objevovat motivační slogany:
Kosmická cestovní kancelář Proxima – brána do jiných světů!
 Zajišťuje přípravu a expedice kosmických výprav za poznáním a dobrodružstvím.
Motto: „S KCK Proxima až nakonec galaxie“… Po trochu tvrdší přípravě se tedy můžete těšit na let do kosmu. Pokud kosmické prostředí přežijete – ha, ha, ha – budete zírat na věci prapodivné – pusté planety, žhnoucí hvězdy, neobvyklé měsíce, objevíte i mnoho zábavných věcí

A 1. září jsme si už notovali kosmickou písničku:
S CéKá Tour Proxima cestuji po vesmíru, znám hvězdy, planety, Slunce i černou díru. Vždycky mě překvapí, jak to tam všude žije, rozličných stvoření plná je galaxie…
Písničky či hymny vždy doprovází naši celoroční hru.

Také proběhla anketa: Chtěl(-a) bys letět do vesmíru?

Dvě odpovědi za všechny: „Ano, chtěl, protože jsem nikdy nebyl ve vesmíru. Chtěl bych se podívat na planety a hlavně na Saturn. Zažil bych velké dobrodružství.“
„Ano. Protože jsem expert a všechno studuju. Chtěl bych vidět marťany a vesmírný prach. Chtěl bych studovat planety.“
No, musíte uznat, že teď nezbylo nic jiného než se na cestu do vesmíru pořádně připravit. Každý měsíc jsme měli naplánováno, co se bude v naší KCK dít.

V září jsme začali s přípravami na cestu a výcvikem kosmonautů. Cílem každého účastníka bylo získat platný kosmický pas. Výcvik probíhal v rovině „teoretické“ – různé planetární pokusy, poznávání Sluneční soustavy, „fyzické“ – hry pro posílení fyzické odolnosti a „psychologické“ – týmové hry, hry na pozornost a plno dalších aktivit. Samozřejmě bylo třeba patřičně vyzdobit družinu, a tak v průběhu roku vzniklo mnoho výtvarných prací inspirovaných vesmírem.
Po půlroční kosmické přípravě  každý účastník obdržel osvědčení, které jej opravňovalo k letu do vesmíru s KCK PROXIMA.

Od února jsme prolétávali Sluneční soustavou a dostali jsme se i za ní. Vesmírní cestovatelé během letu získávali informace o planetách, hvězdách a dalších vesmirných tělesech. Navštívili i neznámé planety a došlo i k velkému setkání s ufony.
Na svých vesmírných cestách kosmičtí turisté snímali povrchy planet – využili výtvarných technik jako je frotáž nebo malování do barevné hmoty, vytvořili mnoho podob ufonů, v této sérii se nejoblíbenější aktivitou stal tanec mimozemšťanů, což je jednoduchý experiment se zvukem a jeho vibracemi. Přivezli také vzorky vesmírných nerostů.

Vyzkoušeli mnoho letových vlastností různých raket od těch nejjednodušších balónkových až po foukací, octové či vodní.
Na palubě kosmické lodi zažili nejen mnoho objevného, ale i zábavného. Jednou z nejzdařilejších akcí se určitě stal nesmírně vesmírný karneval, kde se zapojili kreativně i rodiče. Proběhly také různé vesmírné hrátky, už názvy napoví, že to nebyla žádná obyčejná pozemská zábava, např. pád do černé díry, souboj s vetřelci, hvězdný cíl, zmatení ufoni, velký třesk, čištění Mléčné dráhy či záhada vesmírného slizu.
O svých objevech jsme pravidelně informovali návštěvníky školního webu.IMG_2334

Nezapomněli jsme samozřejmě ani na největší kosmické výročí tohoto roku a to 50 let  od prvního letu člověka do vesmíru.
12. 4. bylo celé odpoledne věnováno tomuto tematickému bloku. 3. 5. byl celý den zase věnován Dni Slunci. Naší pozornosti neunikl Robonaut a ani start krtečka na palubě raketoplánu.

Vyvrcholení celého projektu nás čeká příští týden, kdy budu předávat „kosmonautům“ potvrzení o absolvované vesmírné cestě, každý účastník získá odměnu a ti nejaktivnější vesmírný suvenýr z Muzea kosmonautiky.

… a včera jsem dostala napěchovanou velkou obálku od jedné nemocné holčičky (1. tř.), kde velkým hůlkovým písmem stálo PRO PANÍ KOSMOVYCHOVATELKU!

… a včera jsem už začala do wiki tvořit novou celoroční hru, s dětmi jsme se domluvili na DRUŽINIÁDĚ.

 


Se zájmem o zájmovém vzdělávání

Ačkoliv jako vychovatelka pracuji už mnoho let, na Celostátní setkání pedagogických pracovníků školních družin a klubů jsem vyrazila 3. – 4. 6. 2011 do Prahy úplně poprvé.
Oslovila mě možnost, že  potkám stejně nebo podobně naladěné kolegyně, případně kolegy a výborná nabídka vzdělávacích a pracovních dílen.
Už při obdržení programu setkání mě čekalo překvapení, že při oficiálním jednání v plénu budu mít prezentaci jako jediná vychovatelka. Myslela jsem, že se nás vystřídá při předávání zkušeností více.

Do Prahy jsem vyrazila vlakem už ve čtvrtek večer a v pátek brzy ráno se vydala na místo činu, konkrétně do Středního odborného učiliště obchodu a služeb v Praze 9 – Hloubětíně, kde se o nás vzorně po celé dva dny starali pracovníci a žáci této školy.
1. úkol: prezence a ubytování – a hned výhra, na pokoji se mnou je už na první pohled skvělá kolegyně!
2. úkol: poznat offline lidi, které jsem doposud znala jen online a domluvit podrobnosti k mé prezentaci – naprosto vše bez problémů
3. úkol: plnit osobní program

Vybavená materiály a instrukcemi jsem si nejdříve prohlédla výstavku výrobků z jednotlivých družin a „klíčové“ materiály, co vše nám nabízí Klíče pro život (dále KPŽ).
A hurá na první dílnu Co se skrývá ve spirále?, kterou skvěle lektorovala  Zdeňka Hiřmanová. Moje očekávání splněno, výtvarné inspirace a techniky určitě využiji (mám už náměty do wiki, znáte gumáž?).
Po jednání v plénu jsem už více zasvěcena do KPŽ a těším se na odbornostní setkání (bude nějaké blíže mému bydlišti?).
Odprezentovala jsem si „svoji“ Vědu hrou ve školní družině a snad jsem někoho nalákala zkusit si s dětmi tvořivě a bádavě „pokusohrát“.
Další očekávání z dílny Lze využít bubnování pro práci s dětmi? bylo více jak naplněno. Skvělé. Uvolnění. Dobité baterky. Kolegyně otevřené, kreativní a naladěné na stejnou vlnu. Kdo nevyzkoušel, vřele mu doporučuji a vkládám odkaz na skupinové bubnování a facilitátora Petra Šušora.

Pozdně večerní schůze Asociace vychovatelů školských zařízení mě představila v roli koordinátorky pro Plzeňský kraj. Vyplývající úkol: vznikne i v našem kraji dostatečně početná členská základna? Obdivuji ty, kteří se za vychovatelky a vychovatele „perou na ministerské úrovni“.
Já se držím toho, co mi je vlastní. Je to všemožná podpora a propagace práce vychovatelek a jejich zařízení, kde se dá! Osobní úkol, který jsem si předsevzala a to nalákat ty úžasné a šikovné vychovatelky ke sdílení, jsem úplně nesplnila, neměla jsem k němu dostatečný prostor a ani moc času.
Proto volám zde: Kolegyně a kolegové, nebojme se a pojďme sdílet naše zkušenosti, ukažme, co umíme a že má zájmové vzdělávání ve školních družinách a klubech co nabídnout!
V osobním kontaktu jsem poznala báječné, nadšené, nevyhořelé, tvořivé a empatické vychovatelky. A to se přiznávám, že jsem z toho s prominutím „babince“ měla trochu strach. Byl naprosto zbytečný. Setkání bylo energetickou bombou.

V sobotu program pokračoval a já se moc těšila na Jendu Zouhara a jeho téma Vyřešíme konflikt dohodou? Škoda, že to byla jen tří a půl hodinová ochutnávka. Určitě by to chtělo další pokračování.

Vím s určitostí, že příští rok se chci účastnit znovu.

Zájmové vzdělávání v družinách a klubech má co nabídnout!