Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2011

Co a jak nás inspiruje?

Naplňuj svůj život tím co tě posune – to je inspirativní název posledního příspěvku Jany Langerové.
Co naplňuje naše životy, abychom se posunuli? Umíme to předat našim svěřencům? Umíme rozbourat navyklé stereotypy? Kde hledáme a nacházíme inspirace pro náš život a práci?

Tento víkend jsem měla hodně inspirativní. V Plzni se konaly souběžně tři akce, které roky navštěvuji.
Pro moji práci jsou nejinspirativnější a okamžitě nejvyužitelnější Dny vědy a techniky, koho by nenadchly třeba Brouci a hejblata nebo gymnaziální debrujáři ze Stříbra se svými prezentacemi a pokusy Od Einsteina k Mudrcovi a mnoho dalších.

Jenže času málo, protože já jsem měla ponejvíce víkend divadelní, od pátku do neděle jsem stihla šest představení z nabídky 19. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo.
Nadchl mne polský Ženský chór („alternativní a hudební divadlo“). Tento moderní tragický chór tvořilo 28 žen různých profesních a věkových skupin, texty narušovaly jazyková a zaběhnutá klišé.
Ještě jedno polské „okouzlení“ – tentokrát akustická performance Stůl.
Objevem pro mě bylo dokumentární monodrama inspirované životem a dílem první profesionální divadelní režisérky Magdy Husákové Lokvencové  M. H. L. od slovenské nezávislé herečky a režisérky Slávy Daubnerové.
„Nářezem“ pro mě ovšem byla téměř čtyřhodinová dramatizace fantaskního románu Led od ruského autora Vladimíra Sorokina, kterou do Plzně přivezlo Národní divadlo! z Budapešti. A tady musím citovat: Posláním Národního divadla je vštípit divákům otevřenost, toleranci a zvědavost. Podle uměleckého ředitele Róberta Alföldiho jsou „vztahy v současném světě otázkou přístupu – to znamená: jsem zvědav na myšlenky druhého, a toho zase zajímá, jakým způsobem uvažuji já – společně se pohneme kupředu.“ (citováno z oficiálních webových stránek www.festivaldivadlo.cz)
Další dvě představení už mě nikam neposunula…  Antona Pavloviče Čechova čtu ráda, ale shlédnutá derniéra Racka ve mně zanechala pocity spíše rozpačité a skvěle obsazené představení Dealers Choice mě víceméně tak trochu nudilo.

A třetí tradiční akci Festival řemesel v ZOO Plzeň a 10. narozeniny statku Lüftnerka jsem pro letošek vůbec nestihla, takže letos si u mě návštěvníci nemohli nechat naklepat kosu nebo srp a ani jsem si nezazpívala s vozembouchem.

… a mě hned vždy napadá, jak vše využiji směrem k dětem, co jim mohu ze zážitků zprostředkovat, jak se podívat na svět okolo sebe jinak a také mě baví „povídání“ se studenty a žáky. O víkendu jsem se tak např. seznámila s akcí Otevřené muzeum – Horní Maršov, no, nejsou cíle tohoto projektu inspirativní i pro nás další?

 


 

 

 


Soutěžní odpoledne? A kdo je vítěz…?

Ano, připravila jsem se na soutěžní odpoledne pečlivě.
Závodní trať vyznačena a „opentlena“, foťák a stopky připraveny v pohotovostní poloze, seznamy dětí v deskách. Motivace provedena, hymna Družiniády zapěna, vedlejší hry a činnosti vysvětleny, materiál a pomůcky na svém místě. Slunce svítilo a nic nebránilo užít si pěkné družinové odpoledne.

Jen jsem už dopoledne hledala hromadu publikací, které jsem chtěla roztřídit a v neděli jsem si je z domova do školy přinesla. Pro mé oko zůstala tato hromádka neviditelná.
Před zahájením vlastní „soutěže“ (disciplína MIX) jsem pouštěla první várku dětí na autobus (někdy moje práce připomíná dispečera dopravy, do naší školy dojíždí děti z mnoha okolních obcí nejen vícero autobusovými linkami, ale i vlakem) a první problém – dva sourozenci bez peněz na autobus.
Ještě u šatnových skříněk se jedna prvňačka nemohla dostat do své skříňky, na které visel cizí zámek a ona si ji nezamyká. Školník na zkrácený úvazek už ve škole nebyl a skříňka s cizím zámkem byla tudíž nedobytná.
Při přecházení na místo určení se dalšímu prvňáčkovi uvolnila karabinka a klíček jako na potvoru propadl do díry pod kovový rošt na čištění bot. Mezitím přišla jedna maminka, jestli se nenašly sportovní boty její dcerky. Pak přišel jiný žáček, že zapomněl čítanku ve třídě…
S malým zpožděním a novou motivací jsme se pustili do soutěžní disciplíny za velkého povzbuzování a hlaholu. Foťák se ke slovu nedostal, protože stopky a zapisování výsledků a průběžné úpravy tratě zaměstnaly moje ruce dostatečně.
Přestávka a další pouštění na spoje, ouha – mezitím si jedna holčička přivodila krvavé koleno. Opět posunutí her a nezbytné ošetření, poté nalezena vypadnutá průkazka na vlak dalšího prvňáčka a pak šupem a velkou rychlostí odeslána neodešlá a do vedlejší hry zabraná prvňačka na poslední autobusový spoj domů.

Závodění pro dnešek dokončeno a v koši na závěrečnou pohybovku nenalezen slíbený „padák“ (to nemám ráda, když si někdo něco půjčí a neřekne nic a nevrátí…)

Na závěr malé vyšetřování ztraceného bublifuku… a byl přeci jen u „jednoho“ chlapečka: „Já viděl takového velikého kluka, který ho tady bral a já mu říkal, proč to bereš, to patří paní vychovatelce, a tak jsem vám ho schoval do své tašky.“  V pondělí mi „schoval“ nový časopis Sluníčko do své skříňky, aby ho nikdo neukradl…
Nakonec jsme se málem nedostali ze školy, protože se nějak uvolnily panty dveří a ty nešly otevřít.
A dnes jsem čekala s posledním čekatelem na rodiče jen čtvrthodiny navíc.

Jak to vše dopadlo?
- peníze na autobus půjčeny
- nalezen pravděpodobný majitel zámku, který nechodí do družiny, ale bydlí přes ulici. Ochotná paní uklízečka pro něj došla a skříňka odemčena. Byl to ON! (Ještě, že mám ráda luštění záhad zamčených pokojů atp.) Holčička přezuta a uklidněna.
- klíčky za velkého „davu diváků“ vyloveny
- ano, boty na tělocvik jsem našla už ráno, ale nenašla jsem majitele a znáte to, nic nikoho není a když není podepsáno…Maminka šťastně odcházela, že nemusí kupovat nové.
- ubrečenému žáčkovi umožněn přístup do třídy a učebnice nalezena
- na krvavé koleno bylo šťastně „zapomenuto“ ve víru dalších událostí
- průkazka prvňáčka k vlaku sprintem doručena starším ochotným a tím směrem domů jdoucím druhostupňákem
- zabraná do her prvňačka autobus stihla
- „padák“ se snad najde…
- vchodové dveře nadzvednuty
- s pečovatelkou prvňáčka, který „rád uchovává cizí věci u sebe“ snad citlivě promluveno
- s opozdilou maminkou se chvíle mého ukončení provozu při vzájemné a veselé debatě jaksi prodloužila :)

(Pozn.: A mě dnes napadlo: „Jaké je potřeba na tohle vzdělání?“ A povzdech – mít tak k ruce nějakého asistenta…)

 


Rozjezdový mumraj

Letošní rozjezd je v družině trochu chaotičtější – dětiček se přihlásilo 44 a já jich můžu mít v oddělení maximálně 30, takže se tenhle týden řeší organizace a ladí provoz.

Včera jsem musela na chvíli zabavit 42 dětí a to ať se mi pak někdo diví, že moje mimika není úplně standardní. Pravda je, že děti jak přibité poslouchaly moje vyprávění a s kamenným obličejem a monotónním hlasem bych toho asi nedosáhla :)

Malé včerejší roztomilosti s novými prvňáčky:

  • nejmenší prvňačka V. si ušpinila trochu okraj svetříku při obědě, teda ona ne, udělala jí to nová spolužačka A., znáte to, to já ne to on(-a).  A nic na tom nemění, že ušpinění od omáčky bylo nepatrné, jenže V. brečela, že to tam nemůže mít a ať jí to „uščíhnu“, hezky jsem s ní rozprávěla, jak jí to teta vypere a že to není ani vidět a že kdybych to stříhala,  svetřík by se jí rozpáral. V určeném čase jsem jí s bratrem poslala na autobus a další prvňačka N. jí to umazání ochotně tedy venku ustřihla. To vše pak jen vím z vyprávění paní uklízečky, která si TO vše na zastávce vyslechla…
  • venku bylo včera krásně, a tak jsme s dětmi před odchodem na hřiště chvíli trávili  před pavilonem a za okamžik koukám, co tam za keři ten jeden prvňáček dělá. Asi budoucí umělec – hezky si natrhal kdoule, vyhrabal hlínu, nanosil klacíky a skrytě maloval na naši nově opravenou žlutou zeď – dnes ráno to myl kartáčkem z domova a naštěstí to šlo dobře dolů. Já mám tedy pro „umění a tvoření“ pochopení, ale zde jsem pochopitelně musela umělecké ambice zarazit, ale už plánujeme velká legální „plátna“.
  • další prvňáček (mimochodem jeho otce jsem měla kdysi ve školce) se zase na vycházce urazil na kamarádku a nechtěl se s námi vrátit a držel se konstrukce lanovky a vztekle prskal na spolužačku (opět A.), a tak jsme se s „třeťáky“  teď už mazáky vědoucně usmívali, kolik dětí letos budeme muset „vychovat“…

Dneska mi říkala nová paní uklízečka: „Já tak na vás koukám, vy jste i zdravotní sestřička a všechno možné.“ Ráno jsem řešila vícero bolení bříška, blinkání nebo odpoledne telefonické buzení tatínka za pomoci zaměstnané maminky, aby si vyzvedl zapomenutou dcerku.

A jen doufám, že po neklidném rozjezdu nastane čas pro naši DRUŽINIÁDU, aniž bych se musela rozkrájet.
Doufám také, že občas nalákám na pomoc druhostupňáky, se kterými se budu letos bavit s fyzikou. Už mají naplánovanou fyzikální šou pro „moje malé“.

(Pozn.: Dnes po příchodu domů jsem zatoužila dělat „paní“ v tiché galerii. Pravda, hned jsem si už plánovala, co vše bych tam mohla připravovat za programy pro školáky, rodiny s dětmi a vůbec…)